;%20newWindow.focus())
|
Slovinský a český národ spojovaly po staletí bohaté kulturní styky a vzájemné umělecké ovlivňování. Nejkvalitnější rozkvět kulturních vazeb začal koncem 19. století. Janez Šubic, Jože Plečnik, Zvonimir Rogoz, Rudolf Inneman, Ita Rina, František Čáp jsou jen některá jména, jež spojovala na jedné straně historicky podobné, na straně druhé diametrálně odlišné národy. Mezi velkými jmény onoho česko-slovinského uměleckého proplétání jsou též jedinci, kteří skromným, někdy však osudovým způsobem poznamenali určité kulturní okolí. Jedním z nich je Vilko Ševců, narozený roku 1893 v Kosmonosích v Čechách. V Kranji založil loutkové divadlo, čímž položil základy loutkářské tradice, která se v tomto městě rozvíjí dodnes. Do Slovinska přijel v roce 1927 jako textilní technik kraňské továrny Jugočeška. Již v roce 1931 založil v hotelu Jelen, pod záštitou spolku Česká beseda, vlastní loutkové divadlo. Až do začátku druhé světové války uváděl loutkové hry v češtině i ve slovinštině. V období let 1931 až 1941 realizoval následující slovinské hry: Kašpárek a čarodějnice, Kašpárek, dvorní lékař, Hluchý král, Kašpárek a Jeníček jako sokolové, Kouzelná truhlička aj. Plodné tvůrčí období přerušila v roce 1941 válka a internace rodiny Ševců v Srbsku. Do Kranje se vrátil Vilko Ševců vyčerpán v roce 1945. Navzdory nemoci a novému politickému uspořádání Jugoslávie založil díky své vytrvalosti v roce 1948 v rámci organizace Ljudska prosveta Primskovo u Kranje opět loutkovou scénu. Nejúspěšnější hry nového loutkového divadla byly Sněhurka a Jeníček jde na Triglav. Většina textů ve hrách V. Ševců byly překlady českých autorů. Ve slovinštině se dochovaly pouze dva, o kterých můžeme tvrdit, že jsou původní: Miha Junak (Hrdina) a Kašpárkův štastný den. V. Ševců zavedl rovněž zvláštní technologii výroby loutek a dále tradiční české loutky na drátě. Místo komplikovaných vyřezávaných hlav vyráběl hlavy kašírované. Jeho způsob výroby byl jednodušší a pro loutkářské ochotníky přijatelnější, proto se zachoval i po jeho smrti (1949) a používal až do začátku šedesátých let. Vystavené dokumenty a exponáty jsou pouhým zlomkem toho, co po sobě V. Ševců zanechal. Nedbalostí a lhostejností členů Kulturního domu Primskovo skončily kulisy a loutky, které se zachovaly až do jara 1995, na smetišti. Navzdory všemu tato skromná výstava vyzařuje hloubku osobnosti V. Ševců, ukazuje jeho schopnost tvořit v jiném kulturním okolí a dokonce je osudově poznamenat. Při této příležitosti chci zvláště poděkovat dceři Vilka Ševců, paní Hele Jenkové, a Cvetu Severovi za laskavé zapůjčení exponátů. Mgr. Uroš Trefalt |
;%20newWindow.focus())
;%20newWindow.focus())
